Rozvoj města Benešova
O urbanismu se v souvislosti s uměním hovoří méně často než o architektuře. Přitom jde o obor náročnější, neboť práce v něm vyžaduje zvládnutí mnoha složitých vazeb prostředí a společnosti. Dokud člověk nedisponoval velkou silou techniky a chemie, nemuselo se spontánní stavebnictví dostat do zásadnějších rozporů s přírodou a potřebami lidí. S rozvojem průmyslu v 19. století však již začala mnohá města trpět živelností výstavby, nebo si vytvořila základy problémů, na které začala doplácet později. Nejinak tomu bylo i v Benešově. Původní osídlení soustřeďoval přirozeně z obranných důvodů vrch Karlov. Obchodní činnost (tržiště na místě dnešního Masarykova náměstí) pak vedla k rozšíření západním směrem. Další rozvoj města až do počátku 20. století fungoval převážně jen podél přístupových cest od Prahy, Tábora, Vlašimi, Bedrče a Konopiště. Půdorys Benešova tak byl tvořen řídkými radiálami, plochu mezi nimi vyplňovaly polnosti jdoucí až ke středu obce, později nahrazované užitkovými zahradami a hospodářskými dvory. Dobře to dokumentuje historická mapa instalovaná v 1. poschodí městské radnice. Prvním nepřirozeným zásahem do organismu Benešova byla výstavba železniční trati, která přerušila radiály půdorysu směrem k Táboru, Konopišti a Praze. Současně podpořila vznik průmyslových zón mezi konopišťským parkem a středem města. Zvyšující se frekvence na dálkové silnici Praha - Tábor, vedla ke stavbě přeložky. Ta sice ušetřila Benešov negativních vlivů dopravy, vytvořila však další hráz mezi obyvateli města a rekreační zónou Konopiště. Dnes představuje prostor mezi parkem a městem tvořený silnicí E 55, průmyslovou zónou a širokým pásem železničního kolejiště tak zásadní překážku, že mnohé Benešovany od procházek v krásném okolí zámku zcela odrazuje, jiní tam nuceně jezdí auty. Kontakt železniční a silniční dopravy i výroby se starší i novější obytnou zástavbou silně znehodnocuje také kvalitu bydlení na mnoha místech města. Je ukázkou negativních důsledků absence kvalitního urbanismu v průběhu větší části 20. století. Špatný přístup k územnímu plánování přitom nemusí být podmíněn jen nezájmem, často je spíše důsledkem násilného prosazování ekonomických nebo politických zájmů silnějších společenských skupin. Po pádu proletářského režimu byl v Benešově zpracován nový územní plán, který by mohl zabránit vzniku nových nedostatků. Staré se však jen těžce a pomalu budou odstraňovat. Hlavní úsilí je třeba nasměrovat ke zrušení přehrad mezi městem a okolní přírodou, která tvoří nejbližší přirozenou rekreační zónu zejména pro všední dny obyvatel Benešova. Nejen od západu je totiž město obklíčeno. Na východě se nachází vojenský výcvikový prostor, podobný problém snižuje kvalitu vycházek severním směrem, také na jihu je třeba překonat průmyslovou zónu. Po roce 1990 se však již podařilo zkvalitnit některá území v centru města, jednak omezením dopravy a vytvořením pěších zón a také vznikem nových veřejných parků (mezi ulicemi Jiráskovou a Tyršovou, Na Klášterce). Ani dobrý územní plán nemusí být spolehlivou zárukou nekonfliktního rozvoje. Denní tisk nám stále přináší nové příklady o tom, jak nezbytná je neustálá bdělost městských orgánů i běžných obyvatel a novinářů. Čekat, že se nevyskytnou jedinci a skupiny, které budou prosazovat své zájmy na úkor celku, by bylo jistě naivní. Proto je nezbytné o problematice územní regulace neustále otevřeně diskutovat v místním tisku, na zasedáních zastupitelstev i na besedách s odborníky.